"Sportovní úrazy" vznikají jak při vrcholovém sportu, tak při občasné sportovní činnosti i při aktivitách rekreačních. Mezi nejčastější poranění patří distorze (podvrtnutí) kolenního, hlezenního a ramenního kloubu a to při kontaktních sportech (fotbal, lední hokej, basketbal, florbal,..) nebo při lyžování či běhu. Mezi další úrazy patří především poranění zápěstí při pádu na horní končetinu. Sportovní traumatologie je náročnější k průběhu a výsledkům terapie, jednak pacienti při sportu většinou tělo zatěžují více než běžná populace a dále je požadavek pacientů na co nejkratší dobu rekonvalescence.
V naší ambulanci provádíme vyšetření a léčbu rekreačních a profesionálních sportovců, kteří utrpěli zranění pohybového aparátu. Ve spolupráci s moderními diagnostickými centry zjišťujeme příčinu pomocí rentgenu, ultrasonografie, CT a magnetické rezonance a následně daný problém léčíme konzervativní léčbou, například pomocí cílené rehabilitace či kinesiotapingu (dostupný v naší ambulanci) nebo klasickými či artroskopickými operacemi.
Zranění kolene:
Nejvíce zranění způsobených při sportovních aktivitách má co dočinění s koleny. Může se jednat o poranění menisků, zkřížených vazů, chrupavek atd. Léčba je zpočátku konzervativní (fixace ortézou, RHB…). V případech přetrvávání obtíží při neúspěšné konzervativní léčbě následuje léčba operační - v dnešní době především artroskopickou technikou.
Zranění ramene:
Ramenní kloub je nejpohyblivější kloubem v lidském těle a jeho anatomická stavba predisponuje ke zvýšené náchylnosti k úrazům. U mladších jedinců se jedná především o úrazovou luxaci ramene (vykloubené rameno), která vzniká často opakovaně (recidivující luxace). U starších pacientů dochází k rupturám rotátorové manžety (soubor svalů zajišťující pohyb v rameni). V případech přetrvávání obtíží při neúspěšné konzervativní léčbě následuje léčba operační - v dnešní době především artroskopickou technikou.
Zranění hlezna:
Distorze hlezna jsou nejčastěji ošetřovaným úrazem v traumatologických ambulancích. Často dochází k poranění vazivových struktur. Projevuje se bolestivostí, otokem a hematomem někdy vznikající bezprostředně po úrazu. Dle klinického nálezu se v léčbě využívá funkční léčba pomocí elastického obinadla či ortézy. V případech většího poškození struktur je indikována pevná fixace (nejčastějí sádrová fixace) jako prevence pozdější nestability hlezna.
Poranění svalů:
Hlavní příčinou svalových poranění je náhlý nebo nekoordinovaný pohyb, který vede ke kontrakci na zátěž nepřipraveného svalu, jako tomu bývá u nedostatečného prohřátí před výkonem, u nedokonale trénovaných osob, při unavených nebo podchlazených svalech. Dochází k natažení svalu projevující se křečovitou bolestí a ztrátou rychlé koordinace. Svalová ruptura, částečná nebo úplná, se projeví ostrou bolestí, omezením pohybu a tvorbou hematomu. V léčbě se využívá vysazení ze zátěže v rámci týdnů dle typu poranění, strečinku a fyzikální terapie. Prevence spočívá v důkladném rozcvičení před výkonem.
Zánět Achillovy šlachy:
Při nadměrné zátěži Achillovy šlachy se v ní může vyvinout zánět. Pokud se neléčí, často přechází do chronického stádia. Maximum bolestivosti bývá 3-5cm nad úponem. Projevuje se bolestí ráno při pokusech o první kroky a bolestivým zduřením. Zhoršuje-li se zánět, může postupně znemožnit běh a v nejhorším případě způsobit utržení šlachy. Léčba spočívá v přerušení sportovní aktivity, medikamentózní terapii, event. sádrová imobilizace. Postižení nereagující na konzervativní terapii jsou určena k operačnímu řešení. Nejlepší prevencí zánětu Achillovy šlachy je protahování a posilování lýtkových svalů.
Tenisový, golfový či oštěpařský loket:
Výše zmíněnými názvy se označují jedny z nejčastějších entezopatií, neboli postižení svalových úponů v oblasti loketního kloubu. Jedná se o degenerativní proces vznikající dlouhodobým zatěžováním, případně příležitostným přetížením svalových skupin předloktí. Krom sportovců se také může objevit u pracovníků, kteří v zaměstnání vykonávají opakované jednostranné pohyby. Projevuje se bolestivostí v oblasti loketního kloubu v počátku vázanou na zátěž, v pozdějších stadiích i bolestí klidovou. V léčbě se využívají lokálně či celkově užívaná nesteroidní antirevmatika, RHB terapie (strečink, fyzikální terapie…), lokální aplikace kortikoidu. Při špatné odpovědi na konzervativní léčbu je indikována operační léčba. Prevence spočívá v důkladném strečinku a regeneraci. Lze využít i epikondylární pásky.